Rozhovor před připravovanou výstavou Daleko i na dosah.
Jeho inspiračním zdrojem byla Keňa. Můj tématický záběr za to téměř čtyřicetileté období je o mnoho širší, ale vliv na moji tvorbu obecně bezesporu měl. Já tomu říkám, že mu vděčím za nápovědu. Pokud tvá otázka míří jen na obrazy inspirované vzdálenými místy našeho světa, u mne to začalo Maltou a vývoj byl složitý, měl přímou souvislost s pracovními a studijními cestami.
Já to samozřejmě vím, mám rámcový odhad, jak budou znít tvoje odpovědi. Otázky kladu proto, abys je zodpověděl hlavně pro budoucí čtenáře.
To je oboustranná výhoda a já jsem vděčný za smysluplné otázky. Nejhorší je, když ti pokládají novináři, někteří novináři, otázky typu: kdy nejvíce, který největší, kde se vám nejvíc... Poprvé jsem viděl dva Hesovy obrazy někdy v polovině sedmdesátých let v bytě našeho společného známého. Byl to takový zvětšený mikrosvět, Můra a Akvárium. Tehdy jsem ještě neměl tušení, že se někdy setkáme v rolích učitel a žák. Osobně jsme se poprvé potkali v říjnu roku 1978, pár dní po mém nástupu na fakultu. Pozval mě k sobě do ateliéru. Měl jsem za to, že tam jdu něco tvořit, abych se něčemu přiučil, a tak jsem si z pilnosti vzal s sebou plenérový kufr se svojí tehdejší malířskou výbavou a na ukázku několik svých starších prací, takových, které jsem považoval za temný underground, abych si zahrál na zakázané ovoce. Byl jsem zvyklý na dvojakou roli, něco jiného tvořit doma pro sebe a něco jiného například do školy a tušil jsem v něm chápající spřízněnou spikleneckou duši.
A zmýlil ses?
Vůbec ne. V ateliéru v Luně na Borech mi vyprávěl o svých cestách za otcem, který vykonával v Keni úřad velvyslance, pak jsme probírali umění, především šedesátá léta. Moji hlavu tehdy zaměstnávali: Boudník, Janošek, Istler, Medek, Koblasa, a zdálo se mi, že on přesně ví, co se v mé hlavě odehrává. Oba jsme mluvili chvatně, vzájemně si skákali do řeči, jako bychom si potřebovali rychle sdělit vše, co každý z nás prožil do okamžiku setkání. Dostali jsme se i k technice malby, pro mě to byl přínosný „seminář”. Jedno jeho velké plátno ve mně zanechalo obzvlášť hluboký dojem. Pohled na letiště v Nairobi, pohled asi přes okénko letadla rolujícího po ranveji. Hutné emailové pasty, průzračné lazury a strukturami vymezené plochy ve mně evokovaly obrazy mého malířského guru, Mikuláše Medka. Obraz Masajové, na který se ptáš, je datovaný rokem 1979, mně se ho podařilo získat v Praze před pěti léty, když se dražil majetek hotelu Praha před plánovanou demolicí. Velmi podobný obraz, něco jako jeho dvojče, má v majetku karlovarská Galerie umění. Mám jich více a jeden dokonce věnovaný přímo Milanem v roce 1986. Po mojí výstavě v plaském klášteru, kterou mi Milan zahajoval, projevil zájem o jeden z mých figurálních obrazů nazvaný Ateliér, učinili jsme vzájemnou výměnu, a tak jsem získal do sbírky svého prvního Hese. V srpnu 1981 jsme s kamarádem vycestovali do Rakouska, což byl v normalizační době velký zážitek. Poprvé jsem viděl sbírky světového umění 20. století, u nás žádná taková expozice k vidění nebyla a cestovat za uměním někam mimo východní blok bylo nesmírně obtížné. Maloval jsem Vídeň a velká města, zprvu jako městskou krajinomalbu, ale časem jsem se konkrétním městům vzdaloval a přecházel k civilizační tématice obecně. Město jsem začínal vidět existenciální optikou, jako pulzující gigantickou aglomeraci. Náznaky těchto aspektů se objevily už v mé diplomové práci, souboru pěti obrazů na téma Město v proměnách. Někdy více, někdy méně skrytě provází tento aspekt moji tvorbu dodnes. V témže roce vznikl obraz Silnice k Manětínu, maloval jsem jej na předem připravený grund, venku, na školním plenéru. Námět je opřený o reálné prostředí - krajina poznamenaná lidským osídlením, silnice, benzínová pumpa. Na vernisáži výstavy obraz zaujal skupinku zahraničních lékařů původem z Afriky a Středního východu. Na otázku, proč projevují zájem právě o tento konkrétní obraz, odpověděli, že jim připomíná osadu v buši. O několik let později jsem si cestou v africké savaně na tuto úsměvnou příhodu vzpomněl a pochopil, že skutečně může ta stará červená benzínová pumpa na kraji Manětína lidem z jiného kulturního prostředí připomenout jednoduchou občerstvovací stanici s Coca-Colou někde na kraji buše. Sám jsem takových potkal několik. V období 1986 až 1988 jsem namaloval řadu obrazů inspirovaných jihem Evropy, ze Splitu, z ostrovů Hvar a Brač. Ačkoliv jsem ten soubor považoval za běžnou krajinomalbu a nemyslel si, že jde v rámci mojí tvorby o nějaký začátek čehokoliv nového, měl jsem z uskutečněné výstavy v Díle na Náměstí republiky velmi dobrý pocit. Před výstavou jsem požádal básníka Josefa Hrubého o úvod do katalogu. Při návštěvě v mém ateliéru nejen že slíbil napsání toho úvodu, ale dokonce se nabídl, že by tu výstavu i osobně uvedl.
Ale neuvedl, protože odjel do lázní a jeho napsanou zahajovací řeč jsem za něho na vernisáži v Červeném srdci přednášel já...
Ano, a o kulturní část se s divadelním ansáblem, ve kterém působil, postaral Jiří Hlobil. On mě také navštívil před výstavou v tehdejším ateliéru na Koterovské a potom doma napsal báseň Město v naději inspirovanou tím setkáním. Dodnes za ni Jirku velebím, bylo tam všechno z toho večera: barvy vonící terpentýnem, tramvaj v Koterovské s večerní cigaretkou, krásné holky s očima Mutiové, večeře u Jadranu... To se psal květen 1989, a já jsem v té době ještě neměl nejmenší tušení, jaký nastane velice brzy v mojí malbě překotný zlom. Pomohla náhoda a také známost v cestovní kanceláři CKM, pro ty, kterým tato zkratka ještě něco řekne. V létě roku 1989 jsem vycestoval na maltské souostroví - Maltu, Gozo a Comino. Ačkoliv je Malta silně katolickou zemí, mně paradoxně poskytla první osobní setkání s Orientem. Moje poněkud zšedlá monotónní paleta získávala díky slunci, čistotě prostředí a mentalitě lidí jasnější tóny. V podstatě se mi barvy do palety vnutily samy od sebe a moje obrazy získávaly jasnější a barevnější kolorit. Už po příletu, když jsem vyšel z letištní haly a uviděl svět ve skutečných barvách, jsem si uvědomil, jak my tady na severu za Alpami vidíme vše jako přes šedý filtr - neutral dicht, fotografové a kameramani budou vědět, o čem je řeč. Obloha nebyla jen azurová, ale jakoby hustá, s přídavkem ultramarinu, tvořila ostrý kontrast s vápencovou přímořskou architekturou. Lesy televizních antén pro přijem pozemního analogového signálu na plochých střechách připomínaly scénu ze science-fiction, jako by střechy středomořských vilek zažívaly invazi obřích komárů. Také si vzpomínám, jak jsem při jedné cestě místním autobusem napříč ostrovem zahlédl architektonicky zajímavou usedlost v andaluzském stylu, se vzrostlými datlovníky v jinak převážně suché červenohnědé krajině. Ten motiv mi učaroval. Do večera se mnou nebyla řeč. Druhý den jsem se vydal ten motiv hledat a protože jsem si pamatoval, že v blízkosti nebyla žádná autobusová zastávka, vydal jsem se pěšky, určitě i z nedočkavosti. Představa toho motivu na mne působila jako magnet a měl jsem masochistickou představu, že když půjdu pěšky v tom spalujícím vedru a fyzicky se zrujnuji, tak se mi ten motiv bude více líbit. Nebo také, čím víc zničený budu, tím víc si ten motiv zasloužím. Umění se přece musí přinášet oběti. Tak se také stalo. Dorazil jsem do cíle zničený a dehydrovaný, a navíc jsem zažil infarktový stav, protože mi právě došel ve foťáku film.
Určitě sis ten motiv důkladně naskenoval očima.
Slovo „naskenovat” do doby konce osmdesátých let minulého století nepasuje. Skenery jsme ještě neznali a z digitální techniky jsme měli tak možná jen náramkové hodinky. Stál jsem tam dlouho, abych si ten motiv co nejlépe zapamatoval a čekala mě neméně zničující zpáteční cesta do hotelu.
To jsme stále ještě nepřekročili hranice starého kontinentu. Mám za to, že tvojí první zemí v Orientu, kterou jsi procestoval, bylo Marocké království. Vezl jsem tě do Prahy zařídit narychlo výměnu propadlého pasu a do Dejvic na Marocké velvyslanectví pro vízum.
Ano. Sledoval jsem dokumentární filmy, četl cestopisy, velmi intenzívně jsem se zajímal nejen o Maltu, ale i o země severní Afriky a země Blízkého a Středního východu. Díky shlédnutí jednoho staršího německého dokumentu jsem byl okouzlen atmosférou na náměstí Djemaa el Fna v Marrakéši, ačkoliv přes den bývá téměř liduprázdné, po setmění se zcela zaplní lidmi a panuje zde atmosféra jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Povzdechl jsem si, tohle bych chtěl někdy zažít, ale vůbec jsem v to nedoufal. Od té doby nepodceňuji náhody, neboť do roka jsem na tom náměstí po setmění stál a vnímal tu neskutečně opojnou explozi vůní, chutí a zvuků. V roce1994 jsem totiž využil nabídku podílet se na pracovní cestě právě po Maroku se štábem České televize a skupinou novinářů. Tato první pracovní cesta v Orientu mně zcela změnila budoucí pracovní život, v příštích létech jsem absolvoval četné pracovní a studijní cesty, každoročně třikrát i čtyřikrát, především do zemí Maghrebu, ale i Blízkého a Středního východu. Welcome nebo Ahlan wa sahlan byla většinou první slova, která jsem po příletu slýchával. Po čase se mi zdálo, že mi v uších zní už poněkud omšele a nepatřičně, byly mě cizí už ty pocity, které prožívají turisté, kteří přicestují v prázdninové náladě a jsou plni očekávání. Já jsem se často vracel do prostředí důvěrně známého. Do Tuniska jsme byli vysíláni s kolegou fotografem na první pracovní cesty už v době, kdy ta země zdaleka nebyla turistickou destinací. Bydleli jsme v malých koloniálních hotýlcích ve městech, nikoliv v nějakých turistických zónách, ale v prostředí nepříliš vzdáleném běžnému životu místních lidí. Vracel jsem se tam často, měl jsem tu zemi projetou několikrát od Bizerty po Saharu, od Midesu po Sfax a s obavami jsem sledoval překotný vývoj, jak neuvěřitelně rychlým tempem rostou hotelové komplexy. Svět se vlivem fatálních chyb rychle proměnil a vlivem pokračující globalizace se mění pozvolna a neustále. Naše plánované cesty do Bagdádu nebo Damašku se z pochopitelných důvodů neuskutečnily. Naše důvody jsou sice pochopitelné, příčiny jsou nad mé chápání. Svět se nejspíš zbláznil. Skoro by se mi chtělo dodat, a my s ním. Posouváme hranice pravdy a vytvořili jsme dobu postfaktickou. Máme být právem na co hrdi. Všechny náměty z pouští a oáz, které si nosím v sobě, jsem ještě zdaleka nevyčerpal, ale toto prostředí, alespoň v té podobě, jak jsem ho znal, zůstalo pro mne po roce 2001 součástí nostalgických vzpomínek.
Pochopil jsem správně, že jsi přestal malovat to prostředí, kde jsi delší dobu nebyl, ať už jsou důvody jakékoliv, a začal jsi malovat náměty z kulturně jiného prostředí, které je pro tebe aktuální a nechceš se vracet?
Chtěl jsem vyjádřit, že si v sobě nesu ještě spoustu námětů, které bych mohl dát na plátno a pravděpodobně k tomu ještě dojde. Ale bude v nich atmosféra toho místa v čase, kdy jsem tam pobýval, možná i kus nostalgie. Ještě mám spoustu tvůrčích dluhů, v depozitáři zhruba dvě desítky rozpracovaných obrazů, některé ještě ze severní a západní Afriky, jiné z jihovýchodní Asie a plnou hlavu nových nápadů. Ty obrazy jsou inspirované konkrétním prostředím, mnohdy je i podle konkrétního místa nazývám, ale žádné dokumenty to nejsou. Je v nich, nebo rád bych, aby v nich byla, atmosféra daného místa, jakési génius loci, ale také ještě nezbytná míra tajemna. Jednoduše řečeno, nevykecat všechno. S tím souvisí i moje snaha, ke které jsem dospěl, a kterou se už řadu let řídím - neodhalit všechno hned a najednou, prodloužit si tu rozkoš z objevování, nechat si kousek tajemství na potom, nedojít rychle a přímo k cíli, hluchý a s klapkami na očích. A není vždy nutné a za všech okolností do cíle dojít, neboť i cesta sama může být za určitých okolností cílem a s tím souvisí i preference kvality před kvantitou. Já tvrdím, že v umění to platí také, není přece potřeba chrlit obrazy, ale objevovat, experimentovat a tvořit. Prožít si tu radost z tvoření, i když je to většinou dřina, a také nechat i něco nedořečeno - v nápovědě, která probouzí fantazii, ale je těžké poznat moment, kdy je třeba přestat. Já s tím bojuji neustále, řadu věcí jsem přetáhl, protože jsem se nechal unést.
Podnikl jsi celkem tři, většinou jeden měsíc dlouhé, cesty po Vietnamu. Čím si mám vysvětlit ten posun od vyprahlých pouští k tropům?
Hlavním důvodem bylo měnící se politické klima obecně, ale hlavně v zemích, které měly být našimi dalšími slibovanými cestovatelskými destinacemi, jako Irák, Palestina nebo Sýrie. A zase pomohla náhoda. Dostal jsem nabídku zúčastnit se opět se skupinou novinářů a reportérů - „rozhlasáků” studijní cesty tentokrát po Vietnamu. Cestu sponzorovala společnost Vietnam Airlines, z české strany ji zaštítil tehdejší ministr kultury Cyril Svoboda. Při této první cestě jsme plnili doslova a do písmene předem zpracovaný a hodně náročný časový harmonogram, takže jsme prožili maratón a celá cesta se mi z přemíry dojmů, maxima poznatků a minima spánku slila do jednoho velkého beztvarého celku. Došlo mi, že bude daleko smysluplnější neklást před sebe nadmíru cílů, ale třeba se zastavit o den déle na místě, které za to stojí, rámcový plán dotvářet průběžně a třeba i improvizovat. Například v oblasti středního Vietnamu, protože mám speciální slabost pro starověkou khmérskou kulturu, jsem navrhl, že bychom mohli pátrat po zaniklém čamském městě Čaban.
Aha, něco jako hledání Šangri-La, hledání ztraceného ráje?
Ano, ale s tím rozdílem, že James Hillton si ji vybájil, kdežto Čaban (Cha Ban), jako centrum starověké říše Čampa, skutečně kdysi existoval. Vypůjčili jsme si dvě motorky a ve čtyřech jsme jezdili za vytýčeným cílem po vesničkách, divokou krajinou s bujnou vegetací, horskou džunglí, párkrát jsme se ztratili, promokli na kost, někdy zapadli do bahna. Každý z domorodců nám ochotně radil, protože přece „bezpečně” věděl, kde Čaban hledat. A přesto nikde nebyl. Při tom jsme ale prožili nesmírné množství badatelských zážitků, úžasná dobrodružství a objevili, ne ty velké a nám už dobře známé čamské památky jako My Son nebo Phan Rang, ale v krajině volně stojící, jakoby zapomenuté, další khmérské věže nebo jejich torza a další charismatická místa, která v žádném bedekru nenajdeš. Cesta byla cíl. Každý z nás si našel ten svůj Čaban, blažený stav duše. Zmínil jsem čamský My Son. Je to impozantní památka, z pohledu středoevropana bych řekl, romantická perla v okolní džungli. Khmérské cihlové věže tu a tam zahalené bujnou okolní vegetací. Navštívil jsem jej třikrát, při každé cestě Vietnamem. Největší charisma má v zimních měsících, když nad ním nepraží ostré slunce, ale naopak když se na něj snáší bílý opar tropické vzdušné vlhkosti, i za deště má nesmírné kouzlo, barevnou hloubku a punc tajemna. Ve středověku byl významným centrem vzdělanosti celé oblasti a spolu s kambodžským Angkorem a thajským městem Ayuthaya tvořil významný mezník khmérsko-hinduistické kultury.
Máš nějaký nový cestovatelský cíl na obzoru?
Ne. Jak už jsem naznačil, mám příliš mnoho kostlivců ve skříni, neboť jsem většinou téma z jedné cesty nestačil ještě zpracovat a už byla na obzoru cesta další. Vraceli jsme se například z Jordánska a už na letišti se hovořilo o tom, že za dva měsíce letíme do Egypta. V minulosti jsem více jezdil než maloval, nyní se snažím, aby to fungovalo v opačném gardu.
Často jsem tě vozil na letiště nebo z letiště domů. Míval jsi velká a hlavně těžká a početná zavazadla, především při zpátečních cestách.
A s tím i mnoho problémů na letištích při těch zpátečních transferech. V životě jsem byl minimálně třikrát chycen do pasti, ze které není úniku. Tou první je malířství, byl jsem chycen v roce 1972 a může za to Míra Havlic. Tou druhou je cestovatelství a může za to Marrakéš a třetí pastí je sběratelství a můžu si za to sám. Chytil jsem se v momentě, kdy jsem začal vozit z dalekých zemí své první sbírkové kousky a od toho okamžiku jsem otrokem své vášně.
Všechna zajímavá místa, která jsi navštívil, není v našich silách dnes probrat, tak se zeptám závěrem, co všechno na výstavě uvidíme?
Tato výstava je můj nový autorský projekt. Jeho základ tvoří soubor olejomaleb inspirovaných vzdálenými místy s odlišným podnebím, kulturou a historií. Vznikal od osmdesátých let minulého století po současnost, a na výstavě jej doprovodí originální skulptury afrického kmenového umění a původní autentické umělecké předměty a kuriozity dovezené z Afriky, Asie a jižní Evropy. Čili soubor mých obrazů a část etnografických sbírek, a také několik historických artefaktů pocházejících z mojí rodné vísky Nebřeziny v severním Plzeňsku.
Rozmlouval a záznam pořídil 3. března 2019 Mgr. Václav Voříšek
Vybráno z úvodních textů katalogů: Doc. Milan Hes, CSc., vysokoškolský pedagog, Vladimír Procházka, výtvarný publicista
Autorova malířská tvorba prošla čtyřmi tématickými okruhy: 1) Město a civilizace - město vidí existenciální optikou, jako pulzující gigantickou aglomeraci (Plíce velkoměsta, Soumrak nad městem). Využívá efektů noční iluminace, obrazovou plochu poznamenává záření světel neonů, pohyby lidí, reflektorů a linie žhnoucích koncovek automobilů (Město v červeném světle neónů, Návrat z víkendu, Konečná stanice). V malbě střídá jemnou a vysokou strukturu, pasty a lazury. Aby dosáhl expresivnějšího účinku volí rastry, fragmenty písma a značek, vyhýbá se však laciné popisnosti. Jeho obrazy působí naléhavostí sdělení, i když si současně zachovávají jistou dávku poetična, neboť i krása může být naplněna určitou jedovatostí, aby působila jako výstraha. 2) Figurální tvorba, především ženský akt (Okno pokoje, Spánek, Tropická noc). 3) Variace na známá díla známých autorů - díla cituje, interpretuje, nově zpracovává a posouvá časoprostorově jinam, ukazuje možné varianty, podrobuje analýze, jakoby stíral nános dobového prachu (Velká Gioconda, Variace na Velázqueze, Snídaně v trávě). 4) Náměty inspirované vzdálenými místy s odlišným podnebím, kulturou a historií, svět Orientu. Absolvoval četné pracovní cesty na Blízký a Střední východ, do Afriky a Asie (Marrákeš, Fez, Brána do mediny). V jistém smyslu se svými obrazy z velkoměst opět vrací k civilizační tématice (Taxi - Hong Kong, Avenue HB, Transfer neznámou megapolí).
Koláž, asambláž, objekt... Doba tomu nepřála...
(Úvod katalogu výstavy: Objekt, obraz, otisk - Galerie Jiřího Trnky, 2018)
Měl jsem radost, když jsem se po dlouhých létech setkal v létě roku 2008 v hudebním klubu Carpe Diem na Vinohradech s bývalým spolužákem Petrem Johanusem. Podstatnou část večera jsme neplánovaně strávili u barového pultu, ačkoliv sami dva, přesto v bouřlivé diskusi o umění. S Petrem to ani nebylo možné jinak, byl prostě takový - živelný, hlasitý, zanícený vypravěč, ale hlavně člověk s širokým kulturním rozhledem a bohatými životními zkušenostmi. Položil mi zdánlivě banální otázku: „Co maluješ?“ Považoval jsem ji za pouhou zdvořilostní a předpokládal, že mu postačí moje stručná, vyhýbavá odpověď: „Ani nevím, mám nějakou tvůrčí krizi.“ Okamžitě zasvěceně reagoval: „To není vůbec špatný stav. Když si tu krizi uvědomuješ, tak to znamená, že jsi musel být před tím dlouho tvůrčí.“ Velkou radost jsem měl z dalšího setkání v podvečer 23. srpna 2015. Datum vím přesně, neboť toho dne končila moje autorská výstava v Praze v Nové síni. Nejméně polovina z celkového počtu vystavených obrazů už byla zabalena a připravena ke zpětnému transportu, když se náhle mezi dveřmi výstavní síně objevil Petr, který už z dálky volal: „Berenika mi říkala, jdi se tam honem podívat, dneska už to končí a je to skvělý. Tak jsem tu. Dřív jsem to bohužel nestihl.“ Některé obrazy, již zabalené, jsme opět rozbalovali. Snad největší radost jsem měl po vernisáži Petrovy (v pořadí druhé) retrospektivní výstavy uskutečněné v září roku 2015 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, kdy jsem měl poprvé možnost ve větší šíři vnímat (na jednom místě soustředěnou) jeho volnou tvorbu, obdivovat, kromě jiných artefaktů, pozoruhodné výsledky práce s nalezenými předměty. Bavilo mě identifikovat bizarní fragmenty, které implantoval do jiných s chirurgickou přesností, záměrně je pospojoval tak, aby navozovaly asociace, probouzely fantazii, přinášely nové funkce nebo tvořily nové významy. Umím si představit, touto tvůrčí etapou jsem si v sedmdesátých létech také prošel, jak při zajímavém nálezu se zrychlí tep i dech a v mozku se probudí asociace na principech vytržení z kontextu či proměny role. Tvůrce objektů pracuje totiž podobně jako básník a nezřídka se sám stává vizuálním poetou. Už ani nevím, kdo z nás dvou tehdy první vyslovil nahlas nápad o společné výstavě nás dvou a Bereniky, jisté je, že to bylo společné přání.
Petr Johanus se zapsal do kontextu české plastiky jako autor objektů a asambláží, výtvarník se smyslem pro laskavý osobitý humor a uměleckou nadsázku. Nezaměnitelný styl jeho práce vedoucí k jisté uhlazenosti projevu má několik příčin. Tkví především v řemeslné poctivosti příznačné pro absolventa studia tvorby nábytku a exaktních restaurátorských technologií a také v jeho arteficiálním zaměření s pedantským smyslem pro dokonalost.
Berenika Ovčáčková je respektovanou osobností současné české grafické tvorby. Ctí generacemi ověřené grafické metody, především techniku leptu a serigrafie, ale nebrání se ani novým médiím a také experimentuje, kombinuje techniky a bourá zažité stereotypní mantinely disciplin. Svůj, už tak dost náročný grafický projev, ještě v jakési protiváze podrobuje velmi odvážné zkoušce, grafický list prolne s pop-artovou koláží dekorační tapety, rozetne jej odvážným gestem a ono to jako celek nejen že obstojí, ono to znamenitě funguje. Jindy, téma ověřené grafikou, zpracuje i technikou malířskou. Svůj tvůrčí potenciál v současném digitálním věku stále obohacuje o další výtvarné zkušenosti, pracuje s computerem, hledá nová grafická tvarosloví, využívá rastrování autotypickou sítí, používá fragmenty znaků, bohaté škály struktur až po záměrnou digitální pixelizaci. Její práce tak získávají postmoderní tvář. Vážný a kritický obsah posouvá k alegorii, satyře a grotesce. Způsob jejího sdělení je přinejmenším stejně důležitý jako naléhavost předávané zprávy.
Všichni tři autoři jsme při našich osobních rozhovorech dospěli ke shodě, že pro každého z nás v jeho tvůrčích začátcích bylo velkým dobrodružstvím poznání české umění šedesátých let. Studijních pramenů bylo v období normalizace velmi poskrovnu a těch několik čísel časopisu Výtvarné umění z první poloviny šedesátých let si každý, kdo je vlastnil, schraňoval a nedal z ruky. V tomto ohledu bychom mohli oba Berenice závidět vedení tatínkem Eduardem Ovčáčkem, který v první polovině šedesátých let jako sochař, grafik a kolážista patřil k průkopníkům informelu a udržoval kontakty s protagonisty pražských Konfrontací, především s Vladimírem Boudníkem. Podpora jejích rodičů - výtvarných umělců byla pro mladou výtvarnici nepochybně stejně důležitá jako další odborná studia na pražské Akademii výtvarných umění. Pro Petra „zlatá šedesátá“ znamenala především příklad jeho předchůdců, mistrů asambláží: Libora Fáry, Vladimíra Preclíka, Zbyňka Sekala a Jana Švankmajera. Moje vážnější začátky se datují rokem 1974. Pod vedením mého prvního učitele jsem prošel etapou hladké valérové malby, záhy jsem však podvědomě pociťoval absenci další dimenze a to byla cesta ke kombinování technik a k experimentování s nejrůznějšími materiály. Poučen posurrealistickým okruhem pražské umělecké školy jsem tvořil práce na pomezí malby, kresby, koláže a asambláže, často vzájemnou kombinací. Nechal jsem se opájet informelními postupy, vrstvil jsem laky, tiskl strukturální grafiku a tvářil se ve své ulitě spiklenecky, neboť v době mého překotného profesního rozmachu nevládlo ve společnosti klima úplné názorové tolerance a to vedlo (nejen u mne) k lehké tvůrčí schizofrenii. Jedna část mojí tvorby byla veřejně prezentována, druhá část se zásahy autocenzury raději neobjevovala u zápočtů na fakultě, nevystavil jsem ji ani oku umělecké jury, tudíž ani veřejnosti. Z nostalgie jsem nyní některá tato starší díla vyňal z depozitáře a zařadil do tohoto výstavního souboru, některá z nich jsou vystavena v Plzni poprvé, některá zcela poprvé.
Ačkoliv jsme všichni tři vystavující autoři naprosto svébytnými výtvarníky, které nespojuje společné téma, ani snad potřeba tvořit skupinu, přesto je na této výstavě znatelný společný estetický názor a shodný pohled na formální stránku tvorby. Charakterizuje jej kombinování výtvarných disciplin nebo alespoň překračování jejich hranic. A jak už to přirozeně v umění bývá, ke shodnému názoru a porozumění vedou rozdílné cesty. Pavel Mutinský 2018