Charakteristika tvorby (vybráno z úvodů katalogů):
 

Pavel Mutinský (1957) je umělec, který se po léta velmi intenzivně věnoval malbě, užité i volné grafice, designu, fotografii a kdysi i filmování pro propagační účely a pro dobovou dokumentaci, především ve smyslu didaktickém a na poli cestovního ruchu. Malířská tvorba byla autorem pojímána jako volná a nezávislá činnost, kterou autor stvrzoval sám sebe, kdy mohl realizovat své výtvarné představy a utvářet svoji vlastní uměleckou identitu. Volná malířská tvorba toto dovolovala a nesvazovala umělce tak jako tvůrčí práce na poli užité tvorby. Umožňovala mu, aby se odpoutal od závazně určených témat do sfér volné invence a tvůrčí svobody. Člověk je bytost většinou plná představ a předsevzetí, tužeb a ideálů, ale jejich realizace je závislá na vnějších okolnostech, je determinována celou řadou sociálních vazeb a ohledů. Člověk proto hledá způsoby jak sám sebe prezentovat, jak se prosadit a zohlednit před vnějším světem svoji osobnost. Malba tohoto umělce vychází z možností a situací v níž se právě nacházel, nestaví se však ke skutečnosti jen ryze z pragmatického uvažování, ale z hlediska své senzibility, vlastních představ a poznatků. Proto témata která vymezují jeho malířskou tvorbu se opírají o autorův vztah k reálné skutečnosti, ale jejich provedení a vnější forma je postavena na síle autentických zážitků, většinou ve spojení s vnější situací a pod vlivem vnějších okolností. Bilancovat svoji čtyřicetiletou tvůrčí cestu ve spojení s malbou není pro tohoto autora snadné, je si totiž vědom toho, že nestačí instalaci této retrospektivní výstavy zasadit jen do čistě chronologického rámce, ale představit ji i jako vědomě systémovou a vnitřně autentickou tvůrčí cestu.

Městské prostředí důvěrně zná, protože v něm většinu svého života strávil, přičemž si autor uvědomuje jeho přednosti i nedostatky. Jeho malba městského prostředí je většinou pojímána z hlediska sociální zátěže a jejího působení na člověka. Je postavena na členění barevné struktury obrazu, na krycí síle barvy, přičemž využívá i jemně strukturované vrstvy barvy, mnohdy jen s nepatrným barevným odsazením a v některých případech je doplněna jemnou kresebnou popisností, to aby autor dosáhl expresivnějšího účinku svého malířského projevu, více tak zapůsobil na divákovu citlivost a zvýšil tím emoční účinek své malby. Tento postup využívá umělec v podstatě obecně a bez ohledu na to do kterého tematickému okruhu jeho tvorby takové dílo spadá. Jeho obrazy potom působí na diváka naléhavostí svého sdělení, i když si přitom zachovávají i určitou dávku poetična. I krása může být naplněna v takových souvislostech určitou jedovatostí, aby mohla působit na diváka jako výstraha.

V orientálních tématech malby Pavla Mutinského vstupuje zobrazená architektura do našeho vědomí jako přízrak z faty morgany. Umělec ji předvádí tak aby vynikla, aby si vnímavý pozorovatel myslel, že je vystavena jeho zraku jen na chvíli, že jde jen o jakoby zázrakem poodhalené tajemství čí dokonce zázrak sám a vysněný přelud, který se vzápětí zahalí do barev okolí, unikne našemu zraku kamsi do pozadí za úroveň horizontu. Arabský svět orientu je naplněn kontroverzním děním v rytmu každodennosti, zahalen stále mnohým tajemstvím, kdy dýchá z něho atmosféra tušených záhad na pozadí postav mužů a zahalených žen, přičemž právě architektura orientu je tím, co je v tomto islámském světě jednoznačné a troufalé, stejně jako nezahalená ženská tvář.

Parafráze známých děl a známých autorů jsou ukázkami lidského tvůrčího konání v kontextu umění a malířské tvorby. Autor je nově zpracovává a posouvá časoprostorově jinam. Ukazuje možné varianty vzniklé na základě původní předlohy. Z výtvarného hlediska je podrobuje analýze a snaží se akcentovat to co jejich tvůrce v nich jen naznačil a předestřel. Jakoby stíral nános dobového prachu, který se na nich usadil a zakryl všechno co je v nich utajené a nepřístupné. I když jde jen o tvůrčí improvizaci a v jistém smyslu snad i o hru, autor parafrází kupodivu své předlohy obdivuje, nepřímo jim vyslovuje uznání a to všechno s pokorou a vnitřní účastí. Jeho přístup k nim je naplněn odpovědností a svědomitostí, a je v tom i cosi poučného. To se projevuje na těchto parafrázích zcela jednoznačně. Stojí je za to prohlížet a obdivovat se jim, protože mají v sobě i memento mori, že existence člověka je pomíjivá, věčné je jen to co člověk po sobě zanechá. A platí to nejen o umění!

Jsem rád, že jsem se s tvorbou Pavla Mutinského mohl důvěrně seznámit a vidět v uceleném a harmonizovaném souboru. Věřte, že to stálo za to.

Vladimír Procházka (2015)
 

... Svou tvorbou autor rozvíjí povědomí příbuznosti s malíři, pro které předmětný svět je stále dobrodružstvím poznání. Nezastírá ani svůj niterní vztah k tradici, kterou cituje a interpretuje. Zachytává vibraci zvuků a prostoru; je spjat se slunečním jihem i s přirozeným ruchem měst.

Josef Hrubý (1989)
 

... Dodnes je autorova tvorba podněcována vnitřní potřebou i bytostním směřováním za výtvarnou myšlenkou, svědčí o tom, jak přesnost vidění opírá o pružně psané, ale pevně konstruované pletivo linií obchvacující světelné záblesky koloritu, především ve zpodobení města. Nechybí u něho volná krajina, nechybí silně viděné záběry z interiérů i záběry figurální, zejména jeho syté a jakoby hudební zpodobení ženských aktů.

Josef Hrubý (1987)
 

... Tématickým obsahem obrazů Pavla Mutinského je hlavně město v jeho nejrůznějších proměnách. Velmi působivě využívá všech efektů noční iluminace, sleduje pohyb lidí a automobilů. Obrazovou plochu poznamenává různobarevné záření či blikání světel neonů, pohyby reflektorů a linie žhnoucích koncovek automobilů. Svět obrazů Pavla Mutinského není jednoduchý. Složitá barevná expresivní kresba organizuje obrazovou plochu; autor střídá jemnou a vysokou strukturu, pečlivě volí výrazový účin rastrů. Využitím písma, značek, či jen jejich fragmentů, se vyhýbá všem náznakům možné popisnosti. Podporuje expresivní účin barvy v celé její čisté dramatické podobě. Volně navazuje tvůrčím způsobem na progresivní odkaz Skupiny 42, zařazuje se do kontextu západočeské výtvarné tvorby.

Doc. Milan Hes, CSc. (1986)