Pavel Mutinský
Vybráno z úvodů katalogů:
Autorova malířská tvorba prošla čtyřmi tématickými okruhy: 1) Město a civilizace - město vidí existenciální optikou, jako pulzující gigantickou aglomeraci (Plíce velkoměsta, Soumrak nad městem). Využívá efektů noční iluminace, obrazovou plochu poznamenává záření světel neonů, pohyby lidí, reflektorů a linie žhnoucích koncovek automobilů (Město v červeném světle neónů, Návrat z víkendu, Konečná stanice). V malbě střídá jemnou a vysokou strukturu, pasty a lazury. Aby dosáhl expresivnějšího účinku volí rastry, fragmenty písma a značek, vyhýbá se však laciné popisnosti. Jeho obrazy působí naléhavostí sdělení, i když si současně zachovávají jistou dávku poetična, neboť i krása může být naplněna určitou jedovatostí, aby působila jako výstraha. 2) Figurální tvorba, především ženský akt (Okno pokoje, Spánek, Tropická noc). 3) Variace na známá díla známých autorů - díla cituje, interpretuje, nově zpracovává a posouvá časoprostorově jinam, ukazuje možné varianty, podrobuje analýze, jakoby stíral nános dobového prachu (Velká Gioconda, Variace na Velázqueze, Snídaně v trávě). 4) Náměty inspirované vzdálenými místy s odlišným podnebím, kulturou a historií, svět Orientu. Absolvoval četné pracovní cesty na Blízký a Střední východ, do Afriky a Asie (Marrákeš, Fez, Brána do mediny). V jistém smyslu se svými obrazy z velkoměst opět vrací k civilizační tématice (Taxi - Hong Kong, Avenue HB, Transfer neznámou megapolí).
(Vybráno z úvodních textů katalogů: Doc. Milan Hes, CSc., vysokoškolský pedagog, Vladimír Procházka, výtvarný publicista)
Koláž, asambláž, objekt... Doba tomu nepřála...
(Úvod katalogu výstavy: Objekt, obraz, otisk - Galerie Jiřího Trnky, 2018)
Měl jsem radost, když jsem se po dlouhých létech setkal v létě roku 2008 v hudebním klubu Carpe Diem na Vinohradech s bývalým spolužákem Petrem Johanusem. Podstatnou část večera jsme neplánovaně strávili u barového pultu, ačkoliv sami dva, přesto v bouřlivé diskusi o umění. S Petrem to ani nebylo možné jinak, byl prostě takový - živelný, hlasitý, zanícený vypravěč, ale hlavně člověk s širokým kulturním rozhledem a bohatými životními zkušenostmi. Položil mi zdánlivě banální otázku: „Co maluješ?“ Považoval jsem ji za pouhou zdvořilostní a předpokládal, že mu postačí moje stručná, vyhýbavá odpověď: „Ani nevím, mám nějakou tvůrčí krizi.“ Okamžitě zasvěceně reagoval: „To není vůbec špatný stav. Když si tu krizi uvědomuješ, tak to znamená, že jsi musel být před tím dlouho tvůrčí.“
Velkou radost jsem měl z dalšího setkání v podvečer 23. srpna 2015. Datum vím přesně, neboť toho dne končila moje autorská výstava v Praze v Nové síni. Nejméně polovina z celkového počtu vystavených obrazů už byla zabalena a připravena ke zpětnému transportu, když se náhle mezi dveřmi výstavní síně objevil Petr, který už z dálky volal: „Berenika mi říkala, jdi se tam honem podívat, dneska už to končí a je to skvělý. Tak jsem tu. Dřív jsem to bohužel nestihl.“ Některé obrazy, již zabalené, jsme opět rozbalovali.
Snad největší radost jsem měl po vernisáži Petrovy (v pořadí druhé) retrospektivní výstavy uskutečněné v září roku 2015 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, kdy jsem měl poprvé možnost ve větší šíři vnímat (na jednom místě soustředěnou) jeho volnou tvorbu, obdivovat, kromě jiných artefaktů, pozoruhodné výsledky práce s nalezenými předměty. Bavilo mě identifikovat bizarní fragmenty, které implantoval do jiných s chirurgickou přesností, záměrně je pospojoval tak, aby navozovaly asociace, probouzely fantazii, přinášely nové funkce nebo tvořily nové významy. Umím si představit, touto tvůrčí etapou jsem si v sedmdesátých létech také prošel, jak při zajímavém nálezu se zrychlí tep i dech a v mozku se probudí asociace na principech vytržení z kontextu či proměny role. Tvůrce objektů pracuje totiž podobně jako básník a nezřídka se sám stává vizuálním poetou.
Už ani nevím, kdo z nás dvou tehdy první vyslovil nahlas nápad o společné výstavě nás dvou a Bereniky, jisté je, že to bylo společné přání.
Petr Johanus se zapsal do kontextu české plastiky jako autor objektů a asambláží, výtvarník se smyslem pro laskavý osobitý humor a uměleckou nadsázku. Nezaměnitelný styl jeho práce vedoucí k jisté uhlazenosti projevu má několik příčin. Tkví především v řemeslné poctivosti příznačné pro absolventa studia tvorby nábytku a exaktních restaurátorských technologií a také v jeho arteficiálním zaměření s pedantským smyslem pro dokonalost.
Berenika Ovčáčková je respektovanou osobností současné české grafické tvorby. Ctí generacemi ověřené grafické metody, především techniku leptu a serigrafie, ale nebrání se ani novým médiím a také experimentuje, kombinuje techniky a bourá zažité stereotypní mantinely disciplin. Svůj, už tak dost náročný grafický projev, ještě v jakési protiváze podrobuje velmi odvážné zkoušce, grafický list prolne s pop-artovou koláží dekorační tapety, rozetne jej odvážným gestem a ono to jako celek nejen že obstojí, ono to znamenitě funguje. Jindy, téma ověřené grafikou, zpracuje i technikou malířskou. Svůj tvůrčí potenciál v současném digitálním věku stále obohacuje o další výtvarné zkušenosti, pracuje s computerem, hledá nová grafická tvarosloví, využívá rastrování autotypickou sítí, používá fragmenty znaků, bohaté škály struktur až po záměrnou digitální pixelizaci. Její práce tak získávají postmoderní tvář. Vážný a kritický obsah posouvá k alegorii, satyře a grotesce. Způsob jejího sdělení je přinejmenším stejně důležitý jako naléhavost předávané zprávy.
Všichni tři autoři jsme při našich osobních rozhovorech dospěli ke shodě, že pro každého z nás v jeho tvůrčích začátcích bylo velkým dobrodružstvím poznání české umění šedesátých let. Studijních pramenů bylo v období normalizace velmi poskrovnu a těch několik čísel časopisu Výtvarné umění z první poloviny šedesátých let si každý, kdo je vlastnil, schraňoval a nedal z ruky. V tomto ohledu bychom mohli oba Berenice závidět vedení tatínkem Eduardem Ovčáčkem, který v první polovině šedesátých let jako sochař, grafik a kolážista patřil k průkopníkům informelu a udržoval kontakty s protagonisty pražských Konfrontací, především s Vladimírem Boudníkem. Podpora jejích rodičů - výtvarných umělců byla pro mladou výtvarnici nepochybně stejně důležitá jako další odborná studia na pražské Akademii výtvarných umění.
Pro Petra „zlatá šedesátá“ znamenala především příklad jeho předchůdců, mistrů asambláží: Libora Fáry, Vladimíra Preclíka, Zbyňka Sekala a Jana Švankmajera.
Moje vážnější začátky se datují rokem 1974. Pod vedením mého prvního učitele jsem prošel etapou hladké valérové malby, záhy jsem však podvědomě pociťoval absenci další dimenze a to byla cesta ke kombinování technik a k experimentování s nejrůznějšími materiály. Poučen posurrealistickým okruhem pražské umělecké školy jsem tvořil práce na pomezí malby, kresby, koláže a asambláže, často vzájemnou kombinací. Nechal jsem se opájet informelními postupy, vrstvil jsem laky, tiskl strukturální grafiku a tvářil se ve své ulitě spiklenecky, neboť v době mého překotného profesního rozmachu nevládlo ve společnosti klima úplné názorové tolerance a to vedlo (nejen u mne) k lehké tvůrčí schizofrenii. Jedna část mojí tvorby byla veřejně prezentována, druhá část se zásahy autocenzury raději neobjevovala u zápočtů na fakultě, nevystavil jsem ji ani oku umělecké jury, tudíž ani veřejnosti. Z nostalgie jsem nyní některá tato starší díla vyňal z depozitáře a zařadil do tohoto výstavního souboru, některá z nich jsou vystavena v Plzni poprvé, některá zcela poprvé.
Ačkoliv jsme všichni tři vystavující autoři naprosto svébytnými výtvarníky, které nespojuje společné téma, ani snad potřeba tvořit skupinu, přesto je na této výstavě znatelný společný estetický názor a shodný pohled na formální stránku tvorby. Charakterizuje jej kombinování výtvarných disciplin nebo alespoň překračování jejich hranic. A jak už to přirozeně v umění bývá, ke shodnému názoru a porozumění vedou rozdílné cesty.